Archiv rubriky: Články

Nebezpečné pronásledování

Nebezpečné pronásledování nebo též stalking je velmi nebezpečné jednání, které spočívá v úmyslném pronásledování a obtěžování jiné osoby, jehož následkem dochází ke snížení kvality jejího života, narušení soukromí a vyvolání pocitu strachu. Stalking může skončit psychickými poruchami oběti, fyzickým napadením a výjimečně také vraždou či sebevraždou oběti. I když se může zdát, že se stalking týká jen známých osobností a celebrit, není tomu tak. Obětí nebezpečného pronásledování se může stát kdokoli bez rozdílu věku, pohlaví, vzhledu či sociálního postavení, a je tak důležité vědět, jak se zachovat v případě, že se vy nebo někdo z vašich blízkých se stalkingem setká.

Pojem stalking byl poprvé použit v USA v 90. letech minulého století, doslovně bychom ho mohli přeložit jako „pronásledování, stopování divoké zvěře“, ovšem namísto zvěře zde jako oběť vystupuje člověk, který je vystaven podobným útokům. Trestný čin nebezpečného pronásledování je v České republice trestným činem od 1. ledna 2010 a je zařazený mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, konkrétně do podskupiny trestných činů narušujících soužití lidí (díl 5).

Trestný čin nebezpečného pronásledování spočívá v dlouhodobém pronásledování prováděném v konkrétních, zákonem stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.

Dlouhodobostí se rozumí alespoň několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Konkrétně se tedy jedná o soustavné, opakující se a zpravidla i systematicky prováděné jednání, které vybočuje z běžných norem chování. Pokud pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno za potenciálně vysoce nebezpečné, jelikož se zvyšuje pravděpodobnost stupňování útoků a násilí. Čím větší je tedy frekvence a různorodost jednotlivých forem pronásledování, tím kratší může být časové období, během kterého k nežádoucímu chování pachatele dochází. Pachatel je při svém chování veden snahou ovlivnit, omezit či zničit obvyklý způsob života poškozeného a postupně ho tak dostat pod svůj bezvýhradní vliv a moc. Opakováním se dle judikatury rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Pachatel může užívat i tzv. zdánlivě legální prostředky, jako je vyhledávání blízkosti oběti, např. údajně z pracovních důvodů, nebo i nedovolené prostředky (např. vyhrožování).

Dlouhodobé pronásledování musí být prováděno alespoň v jedné z pěti zákonem vyjmenovaných forem jednání.

Co se týče výhružky ublížením na zdraví nebo jinou újmou, výhružkou je třeba rozumět takové protiprávní jednání, které je objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu, aniž je ovšem nutné takovou důvodnou obavu u poškozeného skutečně vyvolat. Výhružka musí být míněna vážně a musí být zaměřena na ublížení na zdraví nebo způsobení jiné újmy, např. způsobení škody na majetku nebo narušení rodinného soužití či sexuální integrity. Jiná újma se hodnotí jednak s přihlédnutím k ublížení na zdraví (měla by být z hlediska závažnosti srovnatelná), a jednak ke konkrétním okolnostem případu. Není tedy nutné, aby byla obava v poškozeném vyvolána, výhružka ale musí být schopná obavu vzbudit a vždy záleží na konkrétních okolnostech případu, především na tom, jak je výhružka nebezpečná a jaké je povahy, jak se pachatel při výhružkách choval, jak poškozeného a jeho okolí zasáhly a podobně.

Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného zahrnuje nejrůznější způsoby slídění, pozorování, obtěžování, doprovázení, např. pozorování dalekohledem, doprovázení do práce a z práce, postávání před domem, návštěvy v zaměstnání, špehování a další.

Vytrvalý kontakt prostředky elektronické komunikace, písemně nebo jinak zahrnuje nespočet různých forem soustavných, tj. vytrvalých kontaktů. Zejména se jím rozumí kontakt prostřednictvím nevyžádaného volání, dopisů, e-mailů, SMS zpráv, často s agresivním, vulgárním či výhružným obsahem. Dále je možné mezi formy vytrvalých kontaktů zahrnout zasílání pozorností a dárků, a také kontakty zprostředkované třetí osobou.

Omezováním obvyklého způsobu života poškozeného se rozumí takové omezení dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti jeho vůli nežádoucími zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i profesního života. Poškozený v důsledku jednání pachatele není schopen vykonávat své obvyklé aktivity, nebo jsou tyto aktivity podstatně narušeny a omezeny.

Posledním zákonem jmenovaným způsobem chování je zneužití osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu s poškozeným, není však rozhodující, zda ke kontaktu skutečně dojde, ani o jaký druh kontaktu pachatel usiluje.

Jednotlivé formy jednání nebezpečného pronásledování nelze posuzovat izolovaně, nýbrž v jejich souhrnu, když právě skutečnost, že pachatel používá různé formy nevhodného chování, může vést k naplnění dané skutkové podstaty, ačkoliv by jednotlivé formy nevhodného chování samy o sobě nenaplňovaly znaky uvedené skutkové podstaty.

K tomu, aby se pachatel dopustil nebezpečného pronásledování je potřeba, aby výše uvedené formy jednání byly způsobilé vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví poškozeného nebo o život a zdraví jemu blízkých osob. Důvodnou obavou se rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti, není ovšem nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Za důvodnou obavu se považuje nejen obava o zdraví fyzické, ale také obava o zdraví psychické.

Prevence stalkingu a rady kam se obrátit

Ne vždy je možné zabránit tomu, abyste se stali obětí útočníka, nicméně lze takové riziko snížit tím, že se budete chovat preventivně. Základem je nezveřejňovat své kontaktní údaje a nesdílet veřejně informace o sobě či svých blízkých. Na první pohled nevinný telefonický a virtuální kontakt se časem může zvrhnout v permanentní pronásledování a obtěžování vedoucí k cílenému psychickému teroru, v nejhorším případě i pokusu o fyzické ublížení.

Pokud máte pocit, že jste se stali obětí stalkingu, neváhejte požádat o pomoc a nespoléhejte na to, že bude lépe a stalkera přestanete bavit. Stalkeři umí být vynalézaví.

  • Obraťte se na PČR, advokáta, Bílý kruh bezpečí či jiné odborné instituce,

  • dejte stalkerovi dostatečně najevo, že o jeho zájem nestojíte a přerušte osobní i jakýkoli jiný kontakt (nereagujte na vzkazy, nijak s ním nekomunikujte, nescházejte se s ním) – jakákoli reakce a kontakt je pro útočníka cílem a může vést k prohloubení jeho zájmu o vás,

  • shromažďujte důkazy a materiály, např. si uložte sms zprávy, e-maily,

  • informujte své okolí, např. kolegové mohou být důležitými svědky, přátelé psychickou oporou,

  • mimo domov se pohybujte s další osobou, která vás doprovodí,

  • změňte své telefonní číslo a e-mail,

  • změňte zvyky a trasy, vyhýbejte se místům možného setkání se stalkerem.

Barbora Jakoubková, advokátní praktikantka
Advokátní kancelář Grinacová & Šulc


Zdroje:

  • Právnický slovník, 3. vydání, 2009
  • Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
  • Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012
  • www.policie.cz

Zrušení daně z nabytí nemovitých věcí

V pátek dne 18. září 2020 podepsal prezident republiky zákon o zrušení daně z nabytí nemovitých věcí, který byl následně dne 25. září 2020 vyhlášen ve Sbírce zákonů (konkrétně pod číslem 386/2020 Sb.). Účinnosti zákon nabyl dnem následujícím po tomto vyhlášení, tedy ke dni 26. 9. 2020. Daň z nabytí nemovitých věcí je proto definitivně zrušena.

Daň z nabytí nemovitých věcí byla do právního řádu zavedena zákonným opatřením Senátu v roce 2013. Poplatníkem této daně byla strana kupující, která byla rovněž povinna nejpozději do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podat příslušnému finančnímu úřadu přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí a v téže lhůtě ji také na bankovní účet příslušného finančního úřadu zaplatit.

Povinnost podat daňové přiznání a současně uhradit daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 4% z kupní ceny zaniká podle zákona zpětně, a to od 1. prosince 2019. Daň se totiž ruší pro případy, kdy výše uvedená tříměsíční lhůta pro podání daňového přiznání uplynula po 31. březnu 2020. Daň proto platit nemusejí kupující, kteří dokončili vklad vlastnického práva na katastr nemovitostí právě v prosinci 2019 (či později). Všichni tito kupující proto již daň z nabytí nemovitých věcí odvádět nemusí.

Pokud kupující sice dokončili vklad na katastr nemovitostí v průběhu prosince 2019, ale daň ve výši 4% již na účet finančního úřadu uhradili, v takovém případě jim bude zaplacená daň vrácena stejně jako v případě přeplatku. Pro vrácení uhrazené daně je nutné podat žádost.

Současně se zrušením daně z nabytí nemovitých věcí navrhovala vláda rovněž zrušení úpravy, podle které si kupující mohou od základu daně z příjmů odečítat úroky z úvěru na bydlení poskytnutých od 1. 1. 2021. V tomto kroku se však setkala s odporem opozičních stran, a výsledkem je proto stav, který současný limit odpočtů ve výši 300 tisíc korun snížil o polovinu, a kupující si proto nově budou moci odečítat úroky pouze do částky 150 tisíc korun. Snížený limit odpočtů platí od 1. 1. 2022, na úvěry uzavřené do tohoto data se nadále použije stará úprava umožňující odpočet až do výše 300 tisíc korun.

Lucie Herodesová, advokátní praktikantka
Advokátní kancelář Grinacová & Šulc

Zaměstnavatel v insolvenci

Co dělat v případě, že je váš zaměstnavatel v insolvenci? Na co máte jako zaměstnanec v případě insolvence zaměstnavatele nárok a jak v takové situaci postupovat shrnuje tento článek.

Právní úpravu pro situace, kdy je zaměstnavatel v insolvenci, obsahují především 3 právní předpisy, a to zákoník práce, insolvenční zákon a zákon o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti.

Pokud je zaměstnavatel v insolvenci a nevyplácí zaměstnanci mzdu nebo plat, má zaměstnanec různé možnosti, jak s takovou situací naložit, a to zejména podle toho, zda se rozhodne ve svém stávajícím zaměstnání setrvat či nikoli.

Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem

V případě, že se zaměstnanec rozhodne své zaměstnání opustit, je nejvhodnější možností ukončit pracovní poměr tzv. okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnancem. V případě, že zaměstnanci nevyplatil zaměstnavatel mzdu nebo plat (příp. náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část) do 15 dnů po uplynutí období splatnosti, je naplněn zákonný důvod pro okamžité zrušení podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. V takovém případě pak zaměstnanci náleží od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby.

Uhrazení mzdových nároků zaměstnance Úřadem práce

Zaměstnanec (a to jak stávající, tak bývalý, který již pracovní poměr u tohoto zaměstnavatele ukončil), se dále může se svými mzdovými nároky (těmi jsou mzda, resp. plat, její náhrady a odstupné, které zaměstnanci náležejí z pracovního poměru, nebo odměna, popřípadě její náhrada, která zaměstnanci náleží podle dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti), jejichž výplatu neprovedl zaměstnavatel, který je v platební neschopnosti, obrátit na krajskou pobočku Úřadu práce. Zaměstnanec může požádat o uspokojení těchto nároků kteroukoliv krajskou pobočku Úřadu práce nebo kontaktní pracoviště této pobočky. Své mzdové nároky může zaměstnanec uplatnit nejpozději do 5 měsíců a 15 kalendářních dnů následujících ode dne, kdy vyvěsil Úřad práce na své úřední desce informace o zaměstnavateli, jehož zaměstnanci mohou uplatnit své mzdové nároky u krajské pobočky Úřadu práce nebo kontaktního pracoviště krajské pobočky Úřadu práce. Tyto informace Úřad práce zveřejní vždy neprodleně poté, co se o platební neschopnosti zaměstnavatele dozví. Kromě toho také tyto informace Úřad práce ve stejné lhůtě sdělí Ministerstvu práce a sociálních věcí, které je zveřejní nejpozději následující pracovní den po jejich obdržení na svých internetových stránkách.

Žádost o uspokojení mzdových nároků je možné vyplnit pomocí on-line formuláře na webových stránkách MPSV, který je k dispozici zde: https://www.mpsv.cz/web/cz/-/zadost-o-uspokojeni-mzdovych-naroku. K žádosti je třeba připojit zejména pracovní smlouvu, mzdový výměr, výplatní lístky za mzdové nároky uplatňované v žádosti, potvrzení o zaměstnání, potvrzení zaměstnavatele o nevyplacených mzdách a podobně.

Výše mzdových nároků, které Úřad práce hradí, je však omezena. Mzdové nároky může zaměstnanec uplatnit nejvýše v rozsahu odpovídajícím splatným mzdovým nárokům za 3 kalendářní měsíce rozhodného období. Zaměstnanec si může sám zvolit, za které měsíce rozhodného období mzdové nároky uplatní. Po uspokojení alespoň části uplatněných mzdových nároků může Úřad práce uspokojit další mzdové nároky zaměstnance uplatněné vůči témuž zaměstnavateli až po uplynutí 12 měsíců ode dne vydání příkazu k úhradě mzdových nároků.

Celková výše mzdových nároků vyplacených jednomu zaměstnanci, nesmí překročit za 1 měsíc jeden a půl násobek rozhodné částky. Rozhodnou částku vyhlašuje a zveřejňuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů vždy s účinností od 1. května kalendářního roku na dobu 12 kalendářních měsíců, v roce 2020 byla sdělením MPSV č. 171/2020 Sb. stanovena na 34.125,- Kč, celková výše mzdových nároků na 1 měsíc tedy nesmí překročit 51.187,5,- Kč, nejvýše tedy může být zaměstnanci za 3 kalendářní měsíce rozhodného období vyplaceno 153.562,5,- Kč.

Přihlášení pohledávek zaměstnance do insolvenčního řízení

Se zbytkem dlužné mzdy, kterou zaměstnavatel zaměstnanci nevyplatil, a která nebyla uhrazena Úřadem práce, se zaměstnanec může přihlásit do insolvenčního řízení. Tato jeho pohledávka bude pohledávkou tzv. na roveň postavenou s pohledávkami za majetkovou podstatou. Pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši, a to kdykoli po rozhodnutí o úpadku. Tyto pohledávky také mohou být uplatněny kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení.

Nárok na podporu v nezaměstnanosti

V případě, že by zaměstnanec z práce chtěl odejít, pak bude mít nárok na podporu v nezaměstnanosti tehdy, pokud zruší pracovní poměr okamžitým zrušením podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (viz výše). V takovém případě se totiž podle zákona o zaměstnanosti jedná o tzv. vážný důvod ukončení pracovního poměru, a zaměstnanci proto náleží podpora v plné zákonné výši a nedochází tak k jejímu krácení. Její výše činí 65% první 2 měsíce podpůrčí doby, další 2 měsíce podpůrčí doby 50% a po zbývající podpůrčí dobu 45% průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu. Délka podpůrčí doby se liší v závislosti na věku uchazeče o zaměstnání.

Kterou z výše uvedených možností zvolit, záleží vždy na okolnostech daného případu. V některých situacích se může jevit jako vhodnější varianta ze zaměstnání odejít, a tedy zvolit cestu okamžitého zrušení pracovního poměru z důvodu nevyplácení mzdy. Po dobu hledání nové práce pak bude mít zaměstnanec nárok na podporu v nezaměstnanosti v plné výši. Pokud však zaměstnavatel mzdy svým zaměstnancům vyplácí i přesto, že je v insolvenci, musel by zaměstnanec volit cestu výpovědi, a v takovém případě by měl nárok na podporu v nezaměstnanosti pouze ve zkrácené výši 45% průměrného výdělku. Přesto se ale může z dlouhodobého hlediska jednat o výhodnější pozici, než v daném zaměstnání zůstávat, protože bude velmi těžké odhadnout, zda bude dále fungovat či nikoliv a tím pádem zda bude mít do budoucna dostatečné prostředky na úhradu mezd svých zaměstnanců.

Pokud se zaměstnanec rozhodne v zaměstnání setrvat, pak tehdy, pokud by v průběhu insolvenčního řízení došlo například ke zpeněžení podniku, tj. jeho prodeji v insolvenčním řízení, v takovém případě mají zaměstnanci ze zákona zaručen přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na nového vlastníka firmy. Přede dnem nabytí účinnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k jinému zaměstnavateli jsou pak dosavadní zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel povinni v dostatečném časovém předstihu, nejpozději 30 dnů přede dnem nabytí účinnosti přechodu, informovat zaměstnance, kteří budou převodem přímo dotčeni, o stanoveném nebo navrhovaném datu převodu, jeho důvodech, právních, ekonomických a sociálních důsledcích převodu pro zaměstnance a také o připravovaných opatřeních ve vztahu k zaměstnancům.

Je proto vždy třeba zvážit své možnosti i výhledy do budoucna, a podle okolností se rozhodnout pro konkrétní variantu svého dalšího postupu.

Lucie Herodesová, advokátní praktikantka
Advokátní kancelář Grinacová & Šulc

5 otázek pro…….Petra Šimka

1) Jak a kdy jste se rozhodl pro práci v advokátní kanceláři?
Pro práci v advokátní kanceláři jsem se rozhodl v průběhu léta 2020.

2) Jaká oblast práva Vás nejvíc baví a jaká Vám naopak není blízká?
Nejvíce mne z oblasti veřejného práva baví ústavní právo, a z oblasti soukromého práva obchodní právo.

3) Co Vás při práci v advokátní kanceláři nejvíce překvapilo, či pobavilo?
Překvapila mě velmi přátelská atmosféra.

4) Jaké jsou Vaše profesní cíle?
Rád bych úspěšně dokončil školu, a získal zaměstnání v tomto oboru. Zatím ještě přesně nevím, jaké pracovní místo by to mělo být.

5) Jak trávíte svůj volný čas, co je Vaší relaxací od práce?
Volný čas trávím především sportem. Hraji basketbal, jezdím na kole, případně chodím na procházky se psy.

Nárok na náhradu škody a ušlého zisku pro podnikatele v důsledku vyhlášení nouzového stavu

V souvislosti s pandemií koronavirové infekce přistoupila Vláda České republiky k řadě opatření, jejichž účelem je zamezení šíření epidemie a ochrana veřejného zdraví. Ruku v ruce s těmito omezeními však jdou i velké škody vznikající zejména podnikatelům a živnostníkům, kteří museli zavřít své provozovny a nejen, že se ocitli ze dne na den bez příjmů, ale nadále musí hradit také náklady související s jejich podnikatelskou činností (např. nájemné či zaplatit za již objednané suroviny). Jak v takovém případě postupovat – na co má podnikatel nárok, kdy a jakým způsobem ho uplatnit? Těmto a dalším souvisejícím otázkám se věnuje následující článek.

Vláda České republiky v posledních několika týdnech přistoupila k bezprecedentním omezením k zamezení šíření viru. Zákonným podkladem pro přijímaná opatření byl nejprve tzv. krizový zákon (zák. č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů), podle kterého postupovala vláda mezi 13. a 24. březnem 2020. Od 25. března jím je pak zákon o ochraně veřejného zdraví (zák. č. 258/2000 Sb.). Od 25. března tak o omezeních formálně nerozhoduje vláda, ale pouze bere na vědomí mimořádná opatření přijímaná ministerstvem zdravotnictví.

Jaké cíle touto náhlou změnou zákonného podkladu pro omezení týkající se volného pohybu osob a zavření některých prodejen a dalších podniků vláda sledovala, můžeme jen spekulovat. Jedním z důvodů, které v posledních dnech rezonují veřejným prostorem, může být ale fakt, že krizový zákon na rozdíl od zákona o ochraně veřejného zdraví výslovně upravuje ve svém ustanovení § 36 náhradu škody, která byla fyzickým a právnickým osobám způsobena v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními prováděnými podle tohoto zákona. Tato výslovná úprava náhrady škody v zákoně o ochraně veřejného zdraví chybí.

Přesto se již objevily názory, se kterými se ztotožňujeme (srov. například vyjádření bývalé ministryně spravedlnosti JUDr. Daniely Kovářové), podle kterých se stát nemůže zbavit odpovědnosti za způsobené škody, které podnikatelům vyhlášením nouzového stavu a s ním souvisejících opatření vznikly, toliko na základě formalistického postupu. Domníváme se, že podstata omezení zůstává stále stejná, a je třeba zkoumat obsah takového vládního postupu, nikoli jen jeho formální znaky, tj. na základě kterého zákona byl vyhlášen. Je však nutné v této chvíli zdůraznit, že konečná interpretace a posouzení konkrétního postupu a nároku na náhradu škody vždy náleží justici, a nelze nyní proto s jistotou předjímat, k jakému výkladu se soudy přikloní. Vyčíslení konkrétní výše škody a rovněž její prokazování před příslušnými orgány kromě toho ztěžují související otázky, na které upozorňujeme níže.

Nárok na náhradu škody a ušlého zisku je podle krizového zákona nutné uplatnit písemně, a to u příslušného orgánu krizového řízení, kterým je vždy příslušná organizační složka státu. Tento nárok lze uplatnit v subjektivní lhůtě 6 měsíců od doby, kdy se fyzická nebo právnická osoba o škodě, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích a důvodně uplatnit u soudu, dozvěděla. V opačném případě nárok zaniká. Uplatnit lze pouze takovou škodu, která vznikla osobě až po vyhlášení nouzového stavu, nikoli ještě před jeho vyhlášením.

Krizový zákon uvádí 3 nutné předpoklady, které musí být pro vznik odpovědnosti státu splněny: provedení krizového opatření, vznik škody (resp. ušlého zisku) a dále příčinná souvislost mezi tímto krizovým opatřením a vznikem škody.

Problematickou se zde jeví zejména prokázání oné příčinné souvislosti. Tato souvislost musí být, jak bylo uvedeno výše, prokázána mezi krizovým opatřením a vznikem škody, nikoli mezi samotným krizovým stavem a vznikem škody. Je proto nutné si uvědomit, že bude třeba prokazovat takový stav, jaký by hypoteticky nastal v případě existence pandemie ve společnosti, kdyby stát žádná omezující opatření nepřijal, a ten porovnávat se stavem existujícím. Jinými slovy například podnikatel v hotelnictví, který byl za současné situace nucen zavřít svůj hotel, nebude vyčíslovat škodu tak, že současný obrat porovná s obratem svého podnikání před epidemií. Musí totiž prokázat, jaký obrat by měl za hypotetické situace, kdyby vláda (resp. ministerstvo zdravotnictví) svými opatřeními nijak nezasáhla do jeho svobody podnikat, ale ve společnosti by stále řádila pandemie. Lze například předpokládat, že řada potenciálních zákazníků by buď v důsledku vlastních zdravotních obtíží, případně z důvodu obavy o vlastní zdraví, služby daného podnikatele nevyužila a značně by se tak snížila návštěvnost hotelu. S tím souvisí navazující problematické otázky – například jaký průběh, délku či intenzitu by epidemie měla, pokud by vláda k žádným omezením nepřistoupila, jaký vliv má epidemie na chování spotřebitelů či na cenu surovin, které podnikatel odebírá od svých dodavatelů. To vše ovlivňuje výši tohoto hypotetického obratu, přičemž teprve ten lze s obratem existujícím srovnávat a vyčíslovat z toho výši škody, resp. ušlého zisku. Je proto nasnadě, že právě splnění této zákonné podmínky činí uplatnění nároku problematičtějším.

V této souvislosti je rovněž nutné zmínit, že při vyčíslování případných škod je nutné zohlednit i státem poskytované úlevy a podporu podnikatelů. Zmiňme například daňové úlevy (prominutí červnových záloh na daň z příjmu, prominutí příslušenství daně a poplatků), odklad 3. a 4. vlny elektronické evidence tržeb, ošetřovné pro osoby samostatně výdělečně činné, úvěrový program COVID a podpůrný úvěrový program COVID II, nový dotační program Technologie COVID 19, program Czech Rise Up či cílený program podpory zaměstnanosti.

Pokud je podnikatel současnými krizovými opatřeními dotčen, doporučujeme, aby si průběžně vedl evidenci o ekonomických dopadech krizových opatření vlády s co nejpodrobnějšími záznamy, průběžně vyčísloval vzniklé škody a ušlý zisk a uchovával veškeré s tím související písemnosti a jiné podklady. Tyto podklady budou sloužit jednak pro písemné uplatnění nároku na náhradu škody u příslušného orgánu krizového řízení, ale budou také zásadní pro unesení důkazního břemene při případném soudním sporu, ve kterém bude soud zkoumat splnění shora uvedených předpokladů pro přiznání nároku na náhradu škody, tj. provedení krizového opatření, vznik škody (resp. ušlého zisku) a příčinnou souvislost mezi tímto krizovým opatřením a vznikem škody. Jak již bylo ale zmíněno, v prvé řadě bude na posouzení soudu, zda vůbec možnost náhrady škody s ohledem na zákonný podklad, dle kterého je nyní postupováno, připustí.

Lucie Herodesová, advokátní praktikantka
Advokátní kancelář Grinacová & Šulc

Darovací smlouva

Darovací smlouva je jedním z běžných smluvních typů, který bývá v praxi uzavírán nejčastěji mezi příbuznými, tedy v rodinném kruhu. Na to, jak darovací smlouva vypadá, co musí obsahovat, jakou musí mít formu, a kdy je možné dar odvolat, se zaměříme v tomto článku.

Darovací smlouva jako smluvní typ

Jak již bylo uvedeno v úvodu tohoto článku, darovací smlouva je jedním ze smluvních typů, a jako taková je upravena v občanském zákoníku. Úpravu darovací smlouvy najdeme v zákonné úpravě dokonce jako úplně první ze všech tzv. pojmenovaných (nominátních) smluvních typů. Konkrétně jde o ustanovení § 2055 až 2078.

Darování je dvoustranný závazek, to znamená, že v něm vystupují 2 strany – dárce a obdarovaný. Darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést o vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá. Z výše uvedeného proto vyplývá, že obdarovaný musí dar přijmout, aby ke vzniku závazku vůbec došlo (tzn., pokud obdarovaný dar přijmout odmítá, k uzavření darovací smlouvy nedošlo, dar tedy nelze jednostranně obdarovanému „vnutit“).

O darovací smlouvu naopak nejde, pokud si osoby poskytly pouze tzv. společenskou úsluhu. Tím rozumíme například nabídnutí cigarety nebo papírového kapesníku třeba kolegovi z práce. V takovém případě z chování stran dovozujeme, že si chtěly poskytnout právě takovouto společenskou úsluhu, která vyplývá z pravidel společenského chování, ze zdvořilosti, přátelství, občanské ochoty či kolegiality, a nechtěly mezi sebou založit právní závazek.

Slib daru

Jak postupovat v případě, že někomu dar slíbíte, ale následně si celou věc rozmyslíte a darovat již nechcete? Jelikož darování je závazek bez sjednané vzájemnosti plnění (v právní teorii nazývaný jako asynalagmatický) – tedy dárce za poskytnutí daru obdarovanému nezískává žádnou protihodnotu – bylo by příliš přísné bez výjimky trvat na tom, že „daný slib zavazuje“ (tak jak to stanoví obecná zásada v § 3 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku). Zákon zde proto konstruuje modifikaci této obecné zásady, když říká, že: „Kdo druhému dar jen slíbí, není zavázán darovat […] To ovšem nevylučuje právo toho, kdo slib obdržel, aby mu slibující nahradil náklady účelně vynaložené v očekávání daru. V praxi si pod tím můžeme například představit situaci, kdy osoba A slíbí darovat osobě B své zánovní auto, a osoba B v důsledku tohoto slibu investuje do vystavění garáže na svém pozemku. V takovém případě je osoba B oprávněna požadovat po osobě A, aby mu v případě, že se rozhodne auto si ponechat, uhradila účelně vynaložené náklady na stavbu takové garáže.

Podstatné náležitosti darování

Podstatnými náležitostmi rozumíme takové náležitosti, které musí darovací smlouva obsahovat, aby byla platně uzavřena. Celkem rozeznáváme 4 podstatné náležitosti: předmět darování, bezplatnost, dobrovolnost a převod vlastnického práva.

Aby byla darovací smlouva platně uzavřena, musí obsahovat vymezení předmětu darování, tedy konkrétní popis převáděné věci. Zákon zná i zvláštní případy vymezení předmětu darování, a to například:

  • Darování veškerého majetku – dárce může darovat i všechen svůj současný majetek, či dokonce i svůj budoucí majetek (zde však jen do výše 1/2 tohoto majetku).
  • Darování věci, kterou dárce ještě nemá – je možné tehdy, pokud se dárce v této smlouvě zároveň zaváže, že takovou věc nabyde do svého vlastnictví (např. se zaváže, že koupí zánovní auto a daruje ho svému synovi)

Další podstatou náležitostí je bezplatnost, dárce nesmí získat žádné protiplnění s majetkovou hodnotou – tím se darovací smlouva liší např. od smlouvy kupní či směnné. Přípustné je naopak darování s příkazem, v takovém případě může dárce požadovat splnění smluvené povinnosti obdarovaným poté, co již daroval. Třetí náležitostí je dobrovolnost, nikdo nesmí být k darování jakkoli nucen. Této podmínce však neodporuje, pokud se bude dárce k darování cítit povinen jen morálně. Poslední náležitostí je poté převod vlastnického práva k předmětu darování z dárce na obdarovaného.

Forma darovací smlouvy

V případě darování věci zapsané do veřejného seznamu, typicky nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí, je ze zákona povinná písemná forma smlouvy s podpisy stran na téže listině. Pokud naopak darujeme věc do veřejného seznamu nezapsanou, postačuje i smlouva ústní, pokud se současně s uzavřením smlouvy darovaná věc odevzdá obdarovanému. Z důvodu právní jistoty však doporučujeme zvolit písemnou formu smlouvy i tehdy, když ji zákon nutně nevyžaduje.

Omezení způsobilosti darovat

Zákon rovněž upravuje darování osob omezených ve svéprávnosti. Takové osoby jsou způsobilé darovat (i dar přijmout) tehdy, pokud se jedná o dar malé hodnoty nebo dar vzhledem k okolnostem obvyklý. O neplatné darování by se jednalo však pouze tehdy, pokud by takové osobě způsobovalo újmu. Pokud tedy osoba omezená ve svéprávnosti přijme dar vyšší hodnoty (tj. jeho majetek se zvětšil), nevzniká mu tím žádná újma a neplatnost smlouvy proto nelze dovozovat.

Stejně tak pokud je osoba v péči zdravotnického nebo sociálního zařízení, a rozhodla by se v době, kdy je v péči takového zařízení, darovat osobě, která takové zařízení provozuje nebo jeho zaměstnanci, šlo by o neplatné darování. Výjimkou je situace, kdy je obdarovaný osobou dárci blízkou (tj. zejména příbuzný v řadě přímé, tj. předek nebo potomek, sourozenec, manžel nebo partner). Toto ustanovení má dárce chránit před tím, aby měl pocit nutnosti se za poskytované služby personálu „odměnit“, čímž by mohlo dojít ke způsobení majetkové újmy na jeho straně. Toto omezení zaniká tehdy, pokud je taková osoba např. propuštěna do domácího léčení, v takovém případě už darovat zaměstnancům takového zařízení může.

Odvolání daru

Zákon upravuje 2 možnosti, kdy může dárce dar odvolat. Prvním z nich je odvolání daru pro nouzi. Upadne-li dárce po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen, může dar odvolat. Toto právo nemá dárce tehdy, pokud si stav nouze způsobil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti (např. alkoholik, gambler apod.). V takovém případě může požadovat vydání daru zpět, anebo zaplacení jeho obvyklé ceny (pouze však v tom rozsahu, v jakém se dárci nedostává prostředků k uvedené výživě). Obdarovaný se může této povinnosti zprostit tím, že dárci poskytne to, co je k výživě potřeba.

Druhou možností je odvolání daru pro nevděk. Pokud obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ublížil tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce od darovací smlouvy odstoupit, ledaže dárce obdarovanému prominul. Nevděkem můžeme v praxi rozumět například hrubé urážky, tělesné napadení, neposkytnutí pomoci, pomluvy apod.

Lucie Herodesová, advokátní praktikantka
Advokátní kanceláře Grinacová & Šulc

Zdroje:

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vydání, 2014.

Založení a vznik společenství vlastníků jednotek

SVJ neboli společenství vlastníků jednotek je podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, právnická osoba založená za účelem správy domu a pozemku, přičemž při naplňování svého účelu je způsobilé nabývat práva a zavazovat se k povinnostem, může tedy právně jednat. Společenství vlastníků nesmí podnikat, ani se přímo či nepřímo podílet na podnikání nebo jiné činnosti podnikatelů nebo být jejich společníkem nebo členem. Společenství vlastníků je za správu domu a pozemku odpovědné, přičemž správa domu a pozemku zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky a co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek a zachování nebo zlepšení společných částí. Členství ve společenství je neoddělitelně spojeno s vlastnictvím jednotky, to znamená, že každý vlastník je ze zákona členem vzniklého společenství bez ohledu na svou vůli.

Založení SVJ

Společenství vlastníků jednotek nevzniká ze zákona automaticky, jak tomu bylo za účinnosti zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ale je třeba zakladatelského právního jednání. Povinnost založit společenství vlastníků je podle ust. § 1198 odst. 1 občanského zákoníku dána tehdy, pokud je v domě vymezeno alespoň pět jednotek, z nichž alespoň tři jednotky jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků a v případě, že společenství vlastníků nebylo založeno již dříve (např. vznik SVJ ze zákona podle zákona o vlastnictví bytů).

Vznik společenství vlastníků má dvě fáze, a sice založení a samotný vznik. Dle ust. § 1200 odst. 1 občanského zákoníku se SVJ založí schválením stanov. Stanovy mohou být obsaženy již v právním jednání, na jehož základě jednotky vznikají, tedy v ujednání ve smlouvě o výstavbě nebo v prohlášení o rozdělení práva k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám, či při jiném obdobném právním jednání nebo rozhodnutí soudu (např. ujednání spoluvlastníků při oddělení ze spoluvlastnictví, rozhodnutí soudu o vzniku jednotek při vypořádání společného jmění manželů). Pokud společenství vlastníků nebude založeno přijetím stanov v některém z uvedených právních jednání, zakládá se společenství vlastníků poté, co vznikly jednotky, schválením stanov SVJ, přičemž k tomuto schválení stanov se vyžaduje souhlas vlastníků všech jednotek. Stanovy jako souhlasné zakladatelské právní jednání vyžadují formu veřejné listiny, čímž se rozumí notářský zápis.

Společenství vlastníků je třeba založit nejpozději po vzniku vlastnického práva k první převedené jednotce. Jedná se o limit nejpozdějšího založení společenství, SVJ je možné založit kdykoli dříve, nejdříve však v prohlášení vlastníka či při jiném způsobu rozdělení nemovité věci na jednotky (tzn. např. rozhodnutím soudu nebo smlouvou o výstavbě). V případě, že je v domě méně než pět jednotek, může být společenství vlastníků založeno také, ale je vyžadován souhlas všech vlastníků jednotek. Pokud v domě nejsou vymezeny jednotlivé jednotky a dům je v podílovém spoluvlastnictví více vlastníkůnevzniká ze zákona povinnost založit společenství vlastníků.

Při nesplnění povinnosti založit společenství vlastníků nehrozí žádná sankce, je možné založit společenství i později, ale pokud není prokázán vznik společenství vlastníků, nezapíše se do katastru nemovitostí vlastnické právo k převáděné jednotce.

Ust. § 1200 občanského zákoníku dále stanoví náležitosti stanov. Stanovy obsahují alespoň název obsahující slovo „společenství vlastníků“ a označení domu, pro který společenství vlastníků vzniklo, sídlo určené v domě, pro který společenství vlastníků vzniklo, případně jiné vhodné místo, členská práva a povinnosti vlastníků jednotek včetně způsobu jejich uplatňování, určení orgánů včetně jejich působnosti, počtu členů volených orgánů a jejich funkčního období včetně způsobu svolávání, jednání a usnášení, určení prvních členů statutárního orgánu, pravidla pro správu domu a pozemku a užívání společných částí, pravidla pro tvorbu rozpočtu společenství, pro příspěvky na správu domu a úhradu cen služeb a pro způsob určení jejich výše placené jednotlivými vlastníky jednotek.

Vznik SVJ

Společenství vlastníků vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku, konkrétně do rejstříku společenství vlastníků, k jehož vedení jsou příslušné rejstříkové soudy. Zápis má konstitutivní účinek, což znamená, že zápisem vzniká (konstituuje se) nová právní skutečnost, oproti dřívější právní úpravě, kdy zápis měl pouze deklaratorní povahu.

Zapisovanými skutečnostmi jsou název a adresa sídla, předmět činnosti, kterým se rozumí správa domu a pozemku, forma právnické osoby, tedy „společenství vlastníků jednotek“, dále se do rejstříku zapisuje den vzniku právnické osoby, což je den zápisu společenství vlastníků do rejstříku, identifikační číslo, které přiděluje sám rejstříkový soud, název a počet členů statutárního orgánu včetně jména, adresy místa pobytu a způsobu, jak za právnickou osobu jedná, a den vzniku a zániku funkce. Dále se zapisují další skutečnosti, o nichž to stanoví zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, nebo jiný zákon, nebo jiná důležitá skutečnost, o jejíž zápis požádá zapsaná osoba, pokud má na takovém zápisu právní zájem.

Shrnutí

Společenství vlastníků jednotek nevzniká ze zákona, ale k jeho založení je třeba schválení stanov, ať už souhlasným zakladatelským právním jednáním, prohlášením o rozdělení práva k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám, nebo ujednáním ve smlouvě o výstavbě. Pro vznik společenství vlastníků je třeba jej zapsat do veřejného rejstříku, včetně vyžadovaných náležitostí.

Barbora Jakoubková, advokátní praktikantka
Advokátní kanceláře Grinacová & Šulc

Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti – jak se určuje výše výživného, a jak jej vymáhat?

Vyživovací povinnost rodičů vůči svým potomkům upravuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který v otázce výživného vychází ze zásady,
že vyživovací povinnost je mezi předky a potomky, ale také mezi (rozvedenými) manžely, poskytována dobrovolně. Jak se však zachovat tehdy, pokud například po rozvodu manželství jeden z rodičů svou vyživovací povinnost ke společnému dítěti neplní? Jak se určuje výše výživného, a jak se lze jeho hrazení domoci? Odpovědi na základní otázky shrnuje tento článek, v jehož závěru uvádíme i další praktické informace k podání návrhu na stanovení výživného pro nezletilé dítě.

Trvání vyživovací povinnosti

Předně je třeba říci, že doba, po kterou je výživné dítěti poskytováno, není limitována věkem dítěte, a tedy nezaniká dovršením zletilosti, tj. 18. rokem věku dítěte. Vyživovací povinnost vůči dítěti trvá tehdy, pokud není dítě schopno se samo živit. Pokud se tedy potomek například soustavně připravuje na výkon budoucího povolání studiem na vysoké škole, a není dosud nikde zaměstnaný, právo na výživné ze strany rodičů trvá i po dosažení jeho zletilosti.

Rozsah vyživovací povinnosti

Co se týče rozsahu vyživovací povinnosti, zákon stanoví, že „životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů“. Při určování výše výživného se tak bude přihlížet ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům rodiče. Soud tedy bude v řízení o stanovení vyživovací povinnosti zjišťovat zejména výši mzdy či platu povinného-rodiče, jeho majetkové poměry (vlastnictví movitých a nemovitých věcí, pohledávek, akcií atp.), ale i způsob života, který vede. Pokud v takovém řízení rodič nesplní povinnost předložit soudu listiny k zjištění svého příjmu a dalších majetkových poměrů, platí ze zákona nevyvratitelná domněnka, že jeho průměrný měsíční příjem činí pětadvacetinásobek částky životního minima. V současnosti tato částka činí 85.250,- Kč.

Na straně oprávněného jsou rozhodné odůvodněné potřeby dítěte a rovněž jeho majetkové poměry. Výživným přitom nerozumíme pouze poskytování výživy jako takové, ale také ošacení, školní pomůcky, nebo například zabezpečování nehmotných potřeb (vzdělání, sportovní či kulturní aktivity dítěte). V případě, že soud rozhoduje o vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti, které dosud nenabylo plné svéprávnosti (a majetkové poměry osoby výživou povinné to připouštějí), lze podle zákona za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor.

Spornou byla donedávna otázka úroků z prodlení v případě neplacení výživného – tedy zda podobně jako v případě nesplácení jiného peněžitého dluhu náleží věřiteli úroky z prodlení. Jistotu přinesla až novelizace občanského zákoníku, konkrétně zákonem č. 460/2016 Sb., který do zákona doplnil § 921 odst. 2, který stanoví, že „Po osobě výživou povinné, která je v prodlení s placením výživného, může osoba oprávněná požadovat zaplacení úroku z prodlení“. V návrhu na uplatnění nároku na výživné u soudu je proto možné se domáhat i zaplacení těchto úroků.

Výživné a náklady na realizaci styku s dítětem

Jaký vliv má na výši výživného, pokud se rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, odstěhuje daleko od původního místa bydliště, a druhému rodiči z tohoto důvodu zásadně vzrostou náklady na dopravu? Touto otázkou se zabýval již Ústavní soud, například v nálezu sp. zn. I. ÚS 2996/17, ve kterém stanovil, že: „Pokud již dojde k tomu, že rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, se odstěhuje do větší vzdálenosti z původního místa bydliště, obecné soudy nemohou ponechat tento aspekt stranou a musí jej zohlednit ve svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti.“ I tento aspekt tak hraje při určování rozsahu vyživovací povinnosti svou roli a soudy jej musí při určování výše výživného řádně uvážit.

Uplatnění nároku na výživné u soudu a exekuce

Jak již bylo zmíněno výše, základním zákonným předpokladem je, že plnění vyživovací povinnosti je realizováno dobrovolně. V případě, že tomu tak není (rodiče např. nejsou schopni dohody ohledně výživného na společné dítě), nezbývá, než se obrátit s návrhem na jeho určení na soud. Ten ve svém rozhodnutí stanoví zpravidla měsíční peněžní částku, čímž autoritativně určí konkrétní výši výživného. Pokud ani poté povinný svou povinnost neplní, lze se návrhem na zahájení soudního výkonu rozhodnutí či exekuce domáhat splnění povinnosti vyplývající z rozhodnutí soudu (tzv. exekučního titulu) tímto způsobem.

Zanedbání povinné výživy

Plnění vyživovací povinnosti má svou zásadní společenskou důležitost, a její zanedbávání je tak hodnoceno jako jednání značně škodlivé. I proto zákonodárce přistoupil ke kriminalizaci takového jednání, a to konkrétně v ust. § 196 trestního zákoníku. Neplněním (resp. vyhýbáním se) zákonné povinnosti vyživovat či zaopatřovat jiného po dobu delší než 4 měsíce tak osoba páchá trestný čin zanedbání povinné výživy, který je možné potrestat až do výše 1, resp. 2 let odnětí svobody. V případě, že osoba svým jednáním naplní skutkovou podstatu tohoto trestného činu, je možné se obrátit na policii s trestním oznámením.

Zálohované výživné

Závěrem se zmiňme o v současnosti často diskutovaném tzv. zálohovaném výživném. Podle současného návrhu by měl v případě, že rodič tzv. alimenty na nezletilé dítě nehradí, vyplácet výživné stát, a to za splnění několika podmínek. Předně je třeba, aby povinný po 4 měsíce neuhradil celou částku soudem stanoveného výživného. Dále musí být podán návrh na zahájení exekuce (či soudního výkonu rozhodnutí), a v neposlední řadě musí být na povinného podáno trestní oznámení. Výživné by pak měl stát hradit nejdéle po dobu 2 let, a to v maximální výši 3.000,- Kč. Zejména v otázce limitace této doby na 2 roky se však návrh potýká s kritikou veřejnosti a je tedy otázkou, zda a v jaké podobě bude nakonec přijat.

Praktické informace k uplatnění nároku na výživné u soudu:

Kam návrh podat?

  • Návrh na stanovení výživného pro nezletilé dítě se podává u obecného soudu nezletilého dítěte, kterým je soud, v jehož obvodu má nezletilý své bydliště.

Co v návrhu uvést?

  • V návrhu je třeba uvést údaje o obou rodičích a nezletilém dítěti (jméno, příjmení, datum narození, bydliště), dále vylíčit rozhodné skutečnosti a nabídnout k nim důkazy (např. uvést, zda dítě navštěvuje nějaké zájmové kroužky, jaká je jejich cena a přiložit o tom potvrzení, uvést výši nákladů na bydlení a předložit např. nájemní smlouvu, kde je stanovena výše nájemného, prokázat výši příjmu rodiče atp.) a uvést, čeho se podaným návrhem domáháme (uvést tzv. petit návrhu, tedy navrhnout, jak by měl soud rozhodnout).

Je podání návrhu zpoplatněno?

  • Řízení ve věcech vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí je ze zákona osvobozeno od soudních poplatků, podání návrhu tedy zpoplatněno není.

Kdo bude nezletilé dítě v řízení zastupovat?

  • Dítě je v řízení zastoupeno opatrovníkem, kterého soud pro dané řízení jmenuje.

Jak a kdy soud rozhodne?

  • Ve věci samé rozhodne soud rozsudkem, který je povinen vydat s největším urychlením, pokud nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pak zpravidla do 6 měsíců (v opačném případě je povinen v odůvodnění rozsudku uvést skutečnosti, pro které nebylo možné tuto lhůtu dodržet).

  • Soud může v rozsudku rozhodnout i o uložení povinnosti zaplatit úrok z prodlení, učiní tak však pouze tehdy, pokud to účastník navrhne.

Kdy je rozhodnutí soudu vykonatelné?

  • Rozsudek odsuzující k plnění výživného je předběžně vykonatelný, to znamená, že vykonatelnost nastává nezávisle na právní moci rozsudku, a lhůta k plnění tak běží již od jeho doručení, příp. od data uvedeného v rozsudku.

Lucie Herodesová, advokátní praktikantka
Advokátní kanceláře Grinacová & Šulc

Zdroje:

Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014

Nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. 5. 2018

Tisková zpráva Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 15. 1. 2020

Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015

Užívání nemovité věci v podílovém spoluvlastnictví

Spoluvlastnictví v českém právním řádu označuje vlastnictví dvou či více osob (jak fyzických, tak právnických) k jedné společné věci zároveň. Každý ze spoluvlastníků má právo k celé věci, přičemž toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka. V tomto článku se budu primárně věnovat tomu, jakými způsoby mohou být užívány společné věci, zejména tedy věci nemovité (byty, domy, pozemky). Mezi tyto způsoby patří dohoda všech spoluvlastníků o užívání společné věci, rozhodnutí většiny spoluvlastníků o užívání společné věci nebo rozhodnutí soudu na návrh některého ze spoluvlastníků.

Dohoda všech spoluvlastníků o užívání společné věci

Nejjednodušším a prvotním způsobem, jak mohou spoluvlastníci upravit své spoluvlastnické vztahy ohledně užívání společné nemovité věci je uzavření dohody mezi spoluvlastníky o užívání společné věci. Občanský zákoník pro takovou dohodu nevyžaduje písemnou formu, a lze ji uzavřít pouze ústně, případně i konkludentně. Jedná se tak o bezformální právní jednání. Spoluvlastníci jsou následně svými smluvními projevy vázáni, a to až do doby, než dojde ke změně poměrů mezi spoluvlastníky nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Uzavření dohody tak lze spoluvlastníkům jen doporučit, jelikož se tím dá předejít případným budoucím sporům mezi spoluvlastníky ohledně užívání společné věci.

Rozhodnutí většiny spoluvlastníků o užívání společné věci

V případě že spoluvlastníci nedojdou ke společné dohodě, mohou o způsobu užívání společné věci hlasovat. Z občanského zákoníku vyplývá, že každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci, kdy se při rozhodování o společné věci počítají hlasy spoluvlastníků podle velikosti jejich podílů. Podíl každého ze spoluvlastníků tedy vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví. O běžné správě, do které lze zařadit i rozhodnutí spoluvlastníků o užívání společné věci, rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů, tedy nadpoloviční většinou hlasů spoluvlastníků podle velikosti jejich podílů. V této souvislosti tedy může spoluvlastník, který disponuje nadpolovičním podílem, přehlasovat ostatní spoluvlastníky a rozhodnout tak sám o tom, jakým způsobem bude nemovitá věc užívána.

Z ustanovení § 1128 odst. 2, 3 občanského zákoníku vyplývá, že přijaté rozhodnutí nemá právní účinky vůči spoluvlastníkům, kteří vůbec nebyli vyrozuměni o hlasování a nemohli se jej tak účastnit. Spoluvlastník, který v takovém případě nehlasoval, není daným rozhodnutí vázán a nemusí se podle něj řídit. To se však neuplatní při rozhodování o neodkladných záležitostech (např. hrozící závažná škoda atd.). Rozhodnutí o neodkladné záležitosti má právní účinky i vůči opomenutým spoluvlastníkům, kteří však mají právo navrhnout soudu, aby určil, že ani toto rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči nim žádné právní účinky. K uplatnění tohoto práva přísluší spoluvlastníkům prekluzivní třiceti denní lhůta, která běží ode dne přijetí předmětného rozhodnutí, popř. ode dne, kdy se o rozhodnutí opomenutý spoluvlastník dozvěděl nebo dozvědět mohl. Uplynutím prekluzivní třiceti denní lhůty toto právo zaniká.

Na základě hlasování, při němž se uplatňuje tzv. princip majorizace, může být menšinový spoluvlastník zcela vyloučen, či může být oprávněn k užívání společné věci v rozsahu menším, než by odpovídal jeho spoluvlastnický podíl. V této souvislosti Ústavní soud ČR dovodil, že takovýto přehlasovaný spoluvlastník má nárok na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu.

Rozhodnutí soudu na návrh některého ze spoluvlastníků

Přehlasovaný spoluvlastník (ten, který byl vyrozuměn o hlasování) dále může v souladu s § 1139 občanského zákoníku navrhnout soudu aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím. Soud v takovém případě uspořádá právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá. Rozhodnutí soudu o sporu spoluvlastníků podle § 1139 občanského zákoníku je konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi spoluvlastníky.

Užívání společné věci bez právního důvodu/Bezdůvodné obohacení

V případě, že některý z podílových spoluvlastníků užívá společnou věc bez jakéhokoliv právního důvodu (tj. bez jakékoliv dohody mezi spoluvlastníky, bez většinového rozhodnutí spoluvlastníků a bez rozhodnutí soudu) nad rozsah odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, zasahuje tím do práva vlastnit majetek ostatních spoluvlastníků, které je chráněno dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tím mu vzniká na jejich úkor bezdůvodné obohacení. Ostatní spoluvlastníci se tak mohou u soudu po takovémto spoluvlastníkovi domáhat vydání bezdůvodného obohacení.

Mgr. Michal Hovorka, advokát

Advokátní kancelář Grinacová & Šulc

Zdroje:

  • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008

  • Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016

  • stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18

  • Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013

Povinnost nájemce provádět běžnou údržbu a drobné opravy související s nájmem bytu

Občanský zákoník ve zvláštních ustanoveních týkajících se nájmu bytu v § 2257 stanoví že: (1) Pronajímatel udržuje po dobu nájmu byt a dům ve stavu způsobilém k užívání a (2) Nájemce provádí a hradí pouze běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu. Zejména odstavec druhý vypadá na první pohled jednoduše, nicméně v praxi může být jeho výklad pro laika poněkud nejasný a problematický. Tento článek si klade za cíl čtenáři uvedené pojmy více přiblížit.

Pokud se podíváme na citované ustanovení občanského zákoníku, logicky nás napadá otázka, co se pojmy běžná údržba a drobné opravy myslí a co pod ně konkrétně spadá. Občanský zákoník pojmy nikterak nerozvádí ani nedefinuje, je tedy nutné za tímto účelem nahlédnout do nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s nájmem bytu (dále jen „vládní nařízení“).

Běžnou údržbou se dle vládního nařízení rozumí „udržování a čištění bytu včetně zařízení a vybavení bytu, které se provádí obvykle při užívání bytu. Jde zejména o malování, opravu omítek, tapetování a čištění podlah včetně podlahových krytin, obkladů a čištění zanesených odpadů až ke svislým rozvodům. Dále se běžnou údržbou rozumí udržování zařízení bytu ve funkčním stavu, pravidelné prohlídky a čištění vodovodních výtoků, zápachových uzávěrek, odsavačů par, digestoří, mísících baterií, ohřívačů vody, bidetů, umyvadel, van, výlevek, dřezů, splachovačů, kuchyňských sporáků, pečících trub, vařičů, infrazářičů, kuchyňských linek, vestavěných a přistavěných skříní, dále pak kontrola funkčnosti termostatických hlavic s elektronickým zařízením, kontrola funkčnosti hlásiče kouře včetně výměny zdroje, kontrola a údržba vodovodních baterií s elektronickým zařízením“.

V zásadě se jedná o logické vymezení povinné údržby z pohledu nájemních stran. Bylo by až absurdní povolávat pronajímatele k „úklidu“ bytu, kterým by rušil nájemce, a zároveň z pohledu pronajímatele je pochopitelné, že chce mít byt způsobilý k dalšímu užívání a že není povinen za nájemce provádět naprosto základní údržbu a úklid bytu.

I přes podrobný výčet toho, co se rozumí běžnou údržbou, se zde však najdou vymezení, která činí problémy. Vedle naprosto základní povinnosti jako je čištění podlah, odpadů a jiných, se mezi pronajímatelem a nájemcem často řeší otázka malování, oprava omítek, či tapetování. S přihlédnutím k faktu, že běžná údržba není nijak omezena náklady (na rozdíl od drobných oprav), jde o položky, které nejsou finančně zanedbatelné. Sporné může být i to, jak často by se mělo malovat, jakou barvou apod., když představy pronajímatele mohou být zcela odlišné od představ nájemce. Pokud se chce proto pronajímatel do budoucna vyhnout překvapení v podobě barvy, kterou nemůže vystát, je praktické sjednat si tyto povinnosti již v nájemní smlouvě, konkrétně například jak často, za jakých podmínek, v jakém rozsahu, jakou kvalitu a za jaké náklady by měl nájemce byt vymalovat, či vytapetovat.

Často se setkáváme také s dotazem, jak se posuzuje revize kotle a kdo by měl náklady na revizi hradit. Obecně platí, že pokud není ujednáno v nájemní smlouvě jinak, revize spadá pod běžnou údržbu a hradí ji nájemce.

Za drobné opravy se dle vládního nařízení považují „opravy bytu a jeho vnitřního vybavení, pokud je toto vybavení součástí bytu a je ve vlastnictví pronajímatele, a to podle věcného vymezení nebo výše nákladů“.

Drobné opravy dle věcného vymezení jsou detailně vyčteny v §4 nařízení vlády. Mimo tento výčet se za drobné opravy považují také další opravy bytu a jeho vybavení a výměny jednotlivých předmětů nebo jejich součástí, které nejsou věcně vymezeny v §4 nařízení, jestliže náklad na jednu opravu nepřesáhne částku 1.000,- Kč. Pokud se takových oprav provádí více, je rozhodující součet nákladů na opravy.

U drobných oprav nařízení stanovuje navíc omezení v tom smyslu, že přesáhne-li součet nákladů za drobné opravy, ať už vymezené věcné nebo podle výše nákladů, částku rovnající se 100 Kč/m2 podlahové plochy bytu, další opravy v daném kalendářním roce se nepovažují za drobné opravy. Tento limit by měl představovat pojistku proti postupné „rekonstrukci“ bytu ve vlastnictví pronajímatele na náklady nájemce.

Náklady na běžnou údržbu, jak už bylo zmíněno výše, oproti tomu limitovány nejsou. Doporučujeme jim proto věnovat více pozornosti při úpravě práv a povinností smluvních stran v nájemní smlouvě. Při úpravě práv a povinností v nájemní smlouvě odlišně od zákona je však třeba mít vždy na paměti, že práva a povinnost lze sjednat odlišně, nikoliv však v neprospěch nájemní strany, tj. nájemci nesmí být uloženo více povinností než stanoví předpis. Pokud nájemní smlouva běžnou údržbu a drobné úpravy vůbec nezmiňuje, strany se řídí úpravou obsaženou v občanském zákoníku a nařízení vlády.

Neprovádění oprav a údržby ze strany nájemce je třeba posuzovat jako porušení smluvní povinnosti a obecně tak vzniká pronajímateli právo na náhradu škody, která mu porušením této povinnosti vznikla.

Nesplnění povinnosti provádět běžnou údržbu a běžné opravy ze strany nájemce je zároveň porušením užívat věc řádně a může být považováno za hrubé nebo až závažné porušení povinností nájemce a může být tímto jednáním naplněn jeden z výpovědních důvodů ze strany pronajímatele.

Z § 2267 občanského zákoníku dále vyplývá oprávnění pronajímatele odstranit na náklady nájemce poškození nebo vady způsobené okolnostmi, za které odpovídá nájemce, jestliže je nájemce neodstraní sám.

I přes poměrně detailní vymezení povinností pronajímatele a nájemce ve vládním nařízení, doporučujeme proto všem smluvním stranám věnovat těmto otázkám pozornost i v nájemní smlouvě a předejít tak případným sporům a nedorozuměním.

Jakub Tauš, advokátní praktikant
Advokátní kancelář Grinacová & Šulc

Zdroje: Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s.