Darovací smlouva je jedním z běžných smluvních typů, který bývá v praxi uzavírán nejčastěji mezi příbuznými, tedy v rodinném kruhu. Na to, jak darovací smlouva vypadá, co musí obsahovat, jakou musí mít formu, a kdy je možné dar odvolat, se zaměříme v tomto článku.
Darovací smlouva jako smluvní typ
Jak již bylo uvedeno v úvodu tohoto článku, darovací smlouva je jedním ze smluvních typů, a jako taková je upravena v občanském zákoníku. Úpravu darovací smlouvy najdeme v zákonné úpravě dokonce jako úplně první ze všech tzv. pojmenovaných (nominátních) smluvních typů. Konkrétně jde o ustanovení § 2055 až 2078.
Darování je dvoustranný závazek, to znamená, že v něm vystupují 2 strany – dárce a obdarovaný. Darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést o vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá. Z výše uvedeného proto vyplývá, že obdarovaný musí dar přijmout, aby ke vzniku závazku vůbec došlo (tzn., pokud obdarovaný dar přijmout odmítá, k uzavření darovací smlouvy nedošlo, dar tedy nelze jednostranně obdarovanému „vnutit“).
O darovací smlouvu naopak nejde, pokud si osoby poskytly pouze tzv. společenskou úsluhu. Tím rozumíme například nabídnutí cigarety nebo papírového kapesníku třeba kolegovi z práce. V takovém případě z chování stran dovozujeme, že si chtěly poskytnout právě takovouto společenskou úsluhu, která vyplývá z pravidel společenského chování, ze zdvořilosti, přátelství, občanské ochoty či kolegiality, a nechtěly mezi sebou založit právní závazek.
Slib daru
Jak postupovat v případě, že někomu dar slíbíte, ale následně si celou věc rozmyslíte a darovat již nechcete? Jelikož darování je závazek bez sjednané vzájemnosti plnění (v právní teorii nazývaný jako asynalagmatický) – tedy dárce za poskytnutí daru obdarovanému nezískává žádnou protihodnotu – bylo by příliš přísné bez výjimky trvat na tom, že „daný slib zavazuje“ (tak jak to stanoví obecná zásada v § 3 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku). Zákon zde proto konstruuje modifikaci této obecné zásady, když říká, že: „Kdo druhému dar jen slíbí, není zavázán darovat […] To ovšem nevylučuje právo toho, kdo slib obdržel, aby mu slibující nahradil náklady účelně vynaložené v očekávání daru. V praxi si pod tím můžeme například představit situaci, kdy osoba A slíbí darovat osobě B své zánovní auto, a osoba B v důsledku tohoto slibu investuje do vystavění garáže na svém pozemku. V takovém případě je osoba B oprávněna požadovat po osobě A, aby mu v případě, že se rozhodne auto si ponechat, uhradila účelně vynaložené náklady na stavbu takové garáže.
Podstatné náležitosti darování
Podstatnými náležitostmi rozumíme takové náležitosti, které musí darovací smlouva obsahovat, aby byla platně uzavřena. Celkem rozeznáváme 4 podstatné náležitosti: předmět darování, bezplatnost, dobrovolnost a převod vlastnického práva.
Aby byla darovací smlouva platně uzavřena, musí obsahovat vymezení předmětu darování, tedy konkrétní popis převáděné věci. Zákon zná i zvláštní případy vymezení předmětu darování, a to například:
Darování veškerého majetku – dárce může darovat i všechen svůj současný majetek, či dokonce i svůj budoucí majetek (zde však jen do výše 1/2 tohoto majetku).
Darování věci, kterou dárce ještě nemá – je možné tehdy, pokud se dárce v této smlouvě zároveň zaváže, že takovou věc nabyde do svého vlastnictví (např. se zaváže, že koupí zánovní auto a daruje ho svému synovi)
Další podstatou náležitostí je bezplatnost, dárce nesmí získat žádné protiplnění s majetkovou hodnotou – tím se darovací smlouva liší např. od smlouvy kupní či směnné. Přípustné je naopak darování s příkazem, v takovém případě může dárce požadovat splnění smluvené povinnosti obdarovaným poté, co již daroval. Třetí náležitostí je dobrovolnost, nikdo nesmí být k darování jakkoli nucen. Této podmínce však neodporuje, pokud se bude dárce k darování cítit povinen jen morálně. Poslední náležitostí je poté převod vlastnického práva k předmětu darování z dárce na obdarovaného.
Forma darovací smlouvy
V případě darování věci zapsané do veřejného seznamu, typicky nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí, je ze zákona povinná písemná forma smlouvy s podpisy stran na téže listině. Pokud naopak darujeme věc do veřejného seznamu nezapsanou, postačuje i smlouva ústní, pokud se současně s uzavřením smlouvy darovaná věc odevzdá obdarovanému. Z důvodu právní jistoty však doporučujeme zvolit písemnou formu smlouvy i tehdy, když ji zákon nutně nevyžaduje.
Omezení způsobilosti darovat
Zákon rovněž upravuje darování osob omezených ve svéprávnosti. Takové osoby jsou způsobilé darovat (i dar přijmout) tehdy, pokud se jedná o dar malé hodnoty nebo dar vzhledem k okolnostem obvyklý. O neplatné darování by se jednalo však pouze tehdy, pokud by takové osobě způsobovalo újmu. Pokud tedy osoba omezená ve svéprávnosti přijme dar vyšší hodnoty (tj. jeho majetek se zvětšil), nevzniká mu tím žádná újma a neplatnost smlouvy proto nelze dovozovat.
Stejně tak pokud je osoba v péči zdravotnického nebo sociálního zařízení, a rozhodla by se v době, kdy je v péči takového zařízení, darovat osobě, která takové zařízení provozuje nebo jeho zaměstnanci, šlo by o neplatné darování. Výjimkou je situace, kdy je obdarovaný osobou dárci blízkou (tj. zejména příbuzný v řadě přímé, tj. předek nebo potomek, sourozenec, manžel nebo partner). Toto ustanovení má dárce chránit před tím, aby měl pocit nutnosti se za poskytované služby personálu „odměnit“, čímž by mohlo dojít ke způsobení majetkové újmy na jeho straně. Toto omezení zaniká tehdy, pokud je taková osoba např. propuštěna do domácího léčení, v takovém případě už darovat zaměstnancům takového zařízení může.
Odvolání daru
Zákon upravuje 2 možnosti, kdy může dárce dar odvolat. Prvním z nich je odvolání daru pro nouzi. Upadne-li dárce po darování do takové nouze, že nemá ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen, může dar odvolat. Toto právo nemá dárce tehdy, pokud si stav nouze způsobil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti (např. alkoholik, gambler apod.). V takovém případě může požadovat vydání daru zpět, anebo zaplacení jeho obvyklé ceny (pouze však v tom rozsahu, v jakém se dárci nedostává prostředků k uvedené výživě). Obdarovaný se může této povinnosti zprostit tím, že dárci poskytne to, co je k výživě potřeba.
Druhou možností je odvolání daru pro nevděk. Pokud obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ublížil tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce od darovací smlouvy odstoupit, ledaže dárce obdarovanému prominul. Nevděkem můžeme v praxi rozumět například hrubé urážky, tělesné napadení, neposkytnutí pomoci, pomluvy apod.
Lucie Herodesová, advokátní praktikantka
Advokátní kanceláře Grinacová & Šulc